V červnu jsem se vydal na pracovní cestu senátního výboru pro zahraničí, obranu a bezpečnost, na kterou jsem byl hodně zvědavý. Navštívili jsme tři ukrajinská města a mnoho se naučili o statečném ukrajinském národu.
V neděli 11. června jsme v deset večer nastoupili v Praze na vlak a druhý den dopoledne jsme byli na polsko-ukrajinských hranicích. Tady nám ale ujel navazující spoj, tak jsme hranici přešli pěšky a trochu improvizovaně se dostali do Lvova.
Ve Lvově jsme stihli jednání tak, jak jsme měli naplánováno. Jednali jsme i s gubernátorem Lvovské oblasti, který který na začátku setkání pronesl podle mého vnímání naprosto upřímně míněnou větu: “Bez přátel jako vy bychom my nemohli přežít.”
Mimochodem, Česká republika ve Lvově zajistila vybavení dvou nových operačních sálů v místní nemocnici a v blízké době do Lvova přijedou naši lékaři učit místní lékaře novým postupům léčby popálenin.
Poplachy i důležitá kyjevská setkání
Ve vlaku nás po cestě do hlavního města ve tři ráno zastihl poplach. Po ubytování v hotelu v sedm ráno přišel další a tak jsme den zahájili pobytem ve krytu. Pak už byl klid, takže jsme stihli všechna jednání tak v ukrajinském parlamentu i na ministerstvu obrany.
V těch dnech tam bylo největším tématem zničení Kachovské přehrady. Jeho následky místní srovnávají s výbuchem Černobylu.
Při jednáních mě stále trochu překvapoval klid (nevím jestli opravdový, nebo hraný) a minimum projevovaných emocí (zejména negativních) na straně ukrajinských politiků. V žádném případě však nepůsobí rezignovaně. Působí spíš klidně, vyrovnaně, možná trochu unaveně, ale tomu se nelze divit.
Občanská společnost se probouzí
Na jednání se zástupci ukrajinských neziskovek a investigativními novináři jsem byl opravdu zvědav. Dnes je totiž situace černobílá: ruský agresor napadl Ukrajinu a my musíme udělat vše proto, abychom jejím obráncům pomohli a agresora zatlačili zpět.
Ale až válka skončí a začne obnova země, nemůžeme ignorovat to, že je tu vysoká míra korupce, spousta oligarchů a podobných negativních jevů. To všechno může obnovu značně ztížit. Proto mě zajímal stav ukrajinské občanské společnosti a byl jsem příjemně překvapen! Téma korupce zde není tabu - naopak ani válka nezabrání tomu, aby byly korupční skandály odhalovány a vyšetřovány. Ukrajinská občanská společnost chce patřit do Evropy a chce se zbavit zlozvyků získaných v “sovětských” časech.
Otevřeně říkám, že by mimo členství v NATO Ukrajině podle mě pomohlo i otevření přístupových hovorů do EU (oni o to velmi stojí). I když by tedy byl její případný vstup do EU mnohem a mnohem dlouhodobější záležitost, než její vstup do NATO.
Nejdůležitější část cesty: statečné a houževnaté Dripro
Dnipro je centrum oblasti, nad kterou Česká republika převzala záštitu a měla by zde koordinovat mezinárodní pomoc při poválečné obnově. Tomu tentokrát také odpovídala naše jednání.
Možná se vám to může zdát předčasné, když sto kilometrů od města stále vede fronta, na které probíhají těžké boje. Ale Ukrajinci věří ve své vítězství a chtějí být připraveni na obnovu své země, takže o ní už teď jednají.
Nicméně nejzajímavější byla asi návštěva místní univerzity, která vzala pod svá křídla vysoké školy z okupovaných oblastí. Bylo moc hezké sledovat, s jakou vášní a láskou nám tady ukazovali, jak se i v sousedství válečné fronty věnují studiu a jak nedostatek financí nahrazují vynalézavostí, se kterou si potřebné studiiní pomůcky prostě sami vyrábí.
Je mi líto, že v Dnipru naše cesta skončila. A doufám, že až na Ukrajinu pojede nějaká další delegace z Česka, tak bude mít možnost jet třeba až do osvobozeného Mariupolu.
PS: I na setkání předsedů parlamentů zemí NATO si můžete udělat selfie s přáteli. Třeba s předsedou parlamentu Ukrajiny Ruslanem Stefanchukem.
1 komentář